Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hra, která nás reprezentuje v mezinárodních žebříčcích nejlepších indie her za rok 2020. Oprávněně. Originální tím, jak vypadá; jednoduchá v principech, které používá; ale rafinovaná v tom, jak je používá; groteskně banální svým začátkem; dětsky hravá; přitom leckdy až kafkovsky temná v tom, jak působí. To všechno je CREAKS.
Příběh začíná opravdu jednoduše. Jste doma, ve svém pokojíku a najednou vám začne blikat lustr. Žárovka nakonec praskne a spolu s tím přichází zachvění země, které odhalí za srolovanou tapetou ve vašem pokoji malá dvířka. Ta vedou do zvláštního světa. Podivného baráku pod vaším pokojem, který obývají ptakolidé. I ti řeší jistý problém, který zdaleka není tak jednoduchý jako nesvítící lustr. Toliko k příběhu.
CREAKS je vlastně logická plošinovka, která v mnohém připomene kultovní ODDWORLD z roku 1997. Jen s tím rozdílem, že je po všech stránkách lepší. Logické hříčky používají opravdu jednoduchých principů, máte tu jen čtyři typy „enemáků“, ale to, jak jsou navrženy záludnosti, jež řešíte, je velmi vynalézavé. Hra je schopna vystačit si s opravdu triviálními základy, na kterých staví logické puzzly, které vám dokážou zaměstnat mozek na delší dobu.
Základní vlastností potvůrek je to, že když na ně posvítíte světlem, přestanou se pohybovat a stane se z nich nábytek. Z divokého zlého psa je najednou noční stolek. Z podlouhlého bubáka věšák na kabáty. Hra tu využívá dětské představivosti, která bude každému povědomá. U kreatur, které musíte obelstít, vtipně využívá i zvuků. Například psí štěkání je v podstatě jen agresivní vrzání zavíraného šuplete. Takových nápadů tu naleznete spoustu a budou vás neskonale bavit. Každý typ příšeráků má jednoduchý model chování. Pes je nejšťastnější v pelíšku, kam se chce vrátit, ale když se k němu přiblížíte příliš blízko, začne štěkat a rozběhne se za vámi.
Velkou součástí CREAKS je jejich vizuál. Vodovkami namalovaný svět využívá podobně temně umírněné palety jako třeba MACHINARIUM. Spájí se tu roztomilá dětskost a zádumčivá temnota. Hodně moc se mi líbí, že má celá hra tento jednotný styl a přece je každý její kus originální. Grafika se neuchyluje ke kopírování a každá místnost v domě je originální a velmi detailní. Tento přístup je už i na nezávislé herní scéně velmi unikátní.
Krom hlavní herní náplně narážíte na obrazy, ve kterých jsou někdy ukryté jednoduché mezihry. Ty můžete klidně ignorovat, ale vřele doporučuji k pozornosti. CREAKS jsou v dnešním světě chytrou vzpomínkou na ty nejkrásnější perly logicko-plošinovkového žánru. Je to hra se svým vlastním stylem, ve kterém lehce rozpoznáte originální rukopis Amanita Design. Krom grafického designu se sluší vyzdvihnout i hudbu, o kterou se postaral Joe Acheson pod hlavičkou HIDDEN ORCHESTRA. Z původně diplomové práce dvou lidí se za osm let stala plnohodnotná hra, která vedle konečně vydaného FACTORIA a hororové adventury SOMEDAY YOU'LL RETURN stojí na pomyslné bedně nejlepších domácích her roku 2020.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.